7. A

Návštěva JUMP arény 6.A

Rozlučka se školním rokem proběhla v úterý 22.6. 2021 aktivně, a to ve sportovním areálu Ridera - JUMP aréna. Na recepci si mohli žáci koupit protiskluzové ponožky, pak je instruktor odvedl k trampolínám a vysvětlil jim pravidla pro bezpečné skákání. Všichni si to moc užili. Někteří dokonce překonali sami sebe při volném pádu do nafukovacích matrací. Přestávku jsme využili edukativně: z molitanových kostek jsme postavili známé těleso o objemu jeden metr krychlový (1 ). Jak se těleso jmenuje?.... 🙂

Výlet na hrad Hukvaldy

V úterý 15. června 2021 se konal výlet s piknikem na hradě Hukvaldy pro žáky 7.B a žáky 6. ročníků. Vyjeli jsme ráno z náměstí SNP a o půl desáté jsme už byli na Hukvaldech.  Vydali jsme se po červené značce rovnou na hrad. Stoupání do kopce jsme zvládli a po chvíli jsme stáli u vstupní brány. Hned na prvním nádvoří jsme se zastavili a dopřáli si odpočinek s občerstvením. Na nádvoří jsme si také prošli různé stánky a koupili si drobné upomínkové předměty. Poté jsme se rozdělili do skupin a vydali se prozkoumat další části zříceniny. Hrad byl opravdu dobře chráněn mnoha hradbami, baštami a střílnami, proto jsme se vůbec nedivili, že nebyl nikdy dobyt. Prošli jsme si všechna sklepení, zákoutí i nejvyšší místa objektu, kde jsme obdivovali nádherné výhledy. Ve skupinách jsme pak vyplňovali pracovní listy. Odpovídali jsme na různé otázky, např. jaké byly výhody a nevýhody bydlení na hradě, jak byl hrad chráněn nebo k čemu sloužilo sklepení. Po splnění úkolů jsme se vydali na oboru. Cestou jsme obdivovali odhalené kořeny buků a nenechali jsme si ujít zastávku u „lišky“, která byla zhotovena na paměť prvního provedení opery Liška Bystrouška. Nakonec nás čekala krátká procházka oborou a malé občerstvení před cestou domů. Celý výlet se vydařil, hlavně díky krásnému počasí a dobré náladě všech účastníků.

Monika Gajdičiarová

 

Co mi dala a vzala karanténa

V desátém dnu domácího vyučování dostali žáci 5. A za úkol napsat slohovou práci na téma „Co mi dala a vzala karanténa.“ Přečtěte si, jak to vidí zavření škol Dominik Musil: Na začátku všeho se stalo, že světem se šířil virus. Tak došel do naší země osudný den toho rána. Nepamatuji si již, který den to bylo přesně, ale jen vím, že jsem dorazil domů s velkou radostí a oznámil jsem rodičům: Škola je uzavřena. Vduchu jsem se radoval, že mám prázdniny. Tak asi jako každý můj spolužák. První dny se rodiče snažili zjistit co nejvíc o této situaci a jak bude fungovat škola i zbytek důležitých věcí jako obchody, návštěvy, lékaři. Dost se o tom doma povídalo a mi to bylo celkem jedno, měl jsem prostě volno. Tak jsem se radoval, protože první dny to vypadalo, že jen rodiče mají starosti. Och, užíval jsem si týden prázdnin. Ani mi moc nevadilo, když pokaždé, co jsem se zeptal, zda mohu jit ven, bylo mi odpovězeno: Nikam, můžeš se nakazit! Ale co, mám přece počítač, mobil, hry. Však já se nějak zabavím. Při nejhorším je ještě televize. Největší zlom nastal, když mě jednoho dne ráno vzbudila mamka se slovy: Skončily prázdniny, jde se makat. Vstal jsem z postele. Nic jsem netušil, došel do kuchyně, tam mě čekala krásná snídaně a v momentě, jak jsem se zakousl do chleba, usedla vedle mě mamka se slovy: Koukej, co nám poslala škola. Úplně jsem zapomněl žvýkat a jen koukám na tu hromadu papírů a začal jsem se děsit. V hlavě mi běhaly myšlenky: Tohle? To mám dělat? Proč ? A přišel ten zlom - chtěl jsem zpět do lavice ve škole. Došlo mi mé první uvědomění, že karanténa nejsou prázdniny. I když jsem vlastně ještě úplně netušil, co mě čeká. Popsat to slovy: Horror? Galeje? Nevím. Rozhodně vím, že každý den byl skoro stejný. Vlastně se nic nezměnilo, jen to, že nade mnou stál bachař mamka a nedala mi vydechnout. Ani když vařila, prala, stíhala mě u toho pořád mít pod kontrolou a já začal nenávidět karanténu. Uvědomil jsem si, kolik mi toho škola dá už jen tím, že sedím v lavici a poslouchám. Kolik hodin doma sám strávím nad učením. Ale i to, že mám super mámu a i ona sama musela sednout k PC a nějaké věci si doplnit, ty, co rokama zapomněla, aby se mi mohla věnovat a já to vše nějak zvládl doma. Za odměnu jsem víc jak jindy pomáhal s prací doma. Uvědomil jsem si, jak je vlastně mamka fajn, kolik hodin nespí jen proto, aby mohla připravit učivo na další den. Měla toho vice, pomáhala ještě Kristiánovi a jeho babičce s tím, s čím si nevěděli rady. A táta? Ten byl super. Pomáhal mamince vše tisknout, kopírovat a zasílat paní učitelce. Také se snažili společnými silami najít něco, co nám nešlo. Když mi odpadly úkoly za týden a my měli vše hotové, nastalo mé volno, táta také nemusel do práce, protože jeho firma byla uzavřena, takže měl více času na mě  a zahráli jsme si spolu nejen společenské hry jako Rodina, ale řídil se mnou na PC naše oblíbené hry. Postupem času tak šel den za dnem a mi začalo být smutno. Chtěl jsem ven, chtěl jsem běhat a provětrat se a pokecat s kamarády. Ale to bohužel nešlo. Nejen, že bych se mohl nakazit já, ale vím, když se o tom doma mluvilo, že bych nejvíce ohrozil život mámči dědy a možná i táty. Když se o tom bavili, jen jsem poslouchal a přemýšlel nad tím, proč? A takhle běžel den co den a mně bylo více a více smutno, i když mám super kocoura, moc se s ním člověk nepomazlí. Tak jsem jednou hodil řeč při učení s mamkou, že bych chtěl štěně. Chvilku to trvalo, ale povedlo se. Mám slíbeného pejska. Sice menší rasy, ale bude to můj miláček chundelatý. K závěru bych mohl za sebe říct, že jsem poznal strach a obavy o své blízké. Zjistil jsem, že nic není zadarmo. Ani svoboda, čas. Že peníze, které máme doma na hospodaření nejsou jen tak. Nebo spíše jsem si tím časem doma uvědomil, kolik toho okolo mě je, o co jsem se dříve nezajímal. Že i svět a stát může mít problémy. Že jsou lidé na tom hůř, někteří líp.Také vím, že rodiče dělají maximum proto, abych se měl tak, jak se mám. A že se mám dobře. Ale za sebe bych na závěr řekl, že si už nikdy nebudu stěžovat, že musím do školy. Těším se na normální život. Škola, kamarádi, zápasy, sport.. To vše, co se teď nesmí.