5. A

Co mi dala a vzala karanténa

V desátém dnu domácího vyučování dostali žáci 5. A za úkol napsat slohovou práci na téma „Co mi dala a vzala karanténa.“ Přečtěte si, jak to vidí zavření škol Dominik Musil: Na začátku všeho se stalo, že světem se šířil virus. Tak došel do naší země osudný den toho rána. Nepamatuji si již, který den to bylo přesně, ale jen vím, že jsem dorazil domů s velkou radostí a oznámil jsem rodičům: Škola je uzavřena. Vduchu jsem se radoval, že mám prázdniny. Tak asi jako každý můj spolužák. První dny se rodiče snažili zjistit co nejvíc o této situaci a jak bude fungovat škola i zbytek důležitých věcí jako obchody, návštěvy, lékaři. Dost se o tom doma povídalo a mi to bylo celkem jedno, měl jsem prostě volno. Tak jsem se radoval, protože první dny to vypadalo, že jen rodiče mají starosti. Och, užíval jsem si týden prázdnin. Ani mi moc nevadilo, když pokaždé, co jsem se zeptal, zda mohu jit ven, bylo mi odpovězeno: Nikam, můžeš se nakazit! Ale co, mám přece počítač, mobil, hry. Však já se nějak zabavím. Při nejhorším je ještě televize. Největší zlom nastal, když mě jednoho dne ráno vzbudila mamka se slovy: Skončily prázdniny, jde se makat. Vstal jsem z postele. Nic jsem netušil, došel do kuchyně, tam mě čekala krásná snídaně a v momentě, jak jsem se zakousl do chleba, usedla vedle mě mamka se slovy: Koukej, co nám poslala škola. Úplně jsem zapomněl žvýkat a jen koukám na tu hromadu papírů a začal jsem se děsit. V hlavě mi běhaly myšlenky: Tohle? To mám dělat? Proč ? A přišel ten zlom - chtěl jsem zpět do lavice ve škole. Došlo mi mé první uvědomění, že karanténa nejsou prázdniny. I když jsem vlastně ještě úplně netušil, co mě čeká. Popsat to slovy: Horror? Galeje? Nevím. Rozhodně vím, že každý den byl skoro stejný. Vlastně se nic nezměnilo, jen to, že nade mnou stál bachař mamka a nedala mi vydechnout. Ani když vařila, prala, stíhala mě u toho pořád mít pod kontrolou a já začal nenávidět karanténu. Uvědomil jsem si, kolik mi toho škola dá už jen tím, že sedím v lavici a poslouchám. Kolik hodin doma sám strávím nad učením. Ale i to, že mám super mámu a i ona sama musela sednout k PC a nějaké věci si doplnit, ty, co rokama zapomněla, aby se mi mohla věnovat a já to vše nějak zvládl doma. Za odměnu jsem víc jak jindy pomáhal s prací doma. Uvědomil jsem si, jak je vlastně mamka fajn, kolik hodin nespí jen proto, aby mohla připravit učivo na další den. Měla toho vice, pomáhala ještě Kristiánovi a jeho babičce s tím, s čím si nevěděli rady. A táta? Ten byl super. Pomáhal mamince vše tisknout, kopírovat a zasílat paní učitelce. Také se snažili společnými silami najít něco, co nám nešlo. Když mi odpadly úkoly za týden a my měli vše hotové, nastalo mé volno, táta také nemusel do práce, protože jeho firma byla uzavřena, takže měl více času na mě  a zahráli jsme si spolu nejen společenské hry jako Rodina, ale řídil se mnou na PC naše oblíbené hry. Postupem času tak šel den za dnem a mi začalo být smutno. Chtěl jsem ven, chtěl jsem běhat a provětrat se a pokecat s kamarády. Ale to bohužel nešlo. Nejen, že bych se mohl nakazit já, ale vím, když se o tom doma mluvilo, že bych nejvíce ohrozil život mámči dědy a možná i táty. Když se o tom bavili, jen jsem poslouchal a přemýšlel nad tím, proč? A takhle běžel den co den a mně bylo více a více smutno, i když mám super kocoura, moc se s ním člověk nepomazlí. Tak jsem jednou hodil řeč při učení s mamkou, že bych chtěl štěně. Chvilku to trvalo, ale povedlo se. Mám slíbeného pejska. Sice menší rasy, ale bude to můj miláček chundelatý. K závěru bych mohl za sebe říct, že jsem poznal strach a obavy o své blízké. Zjistil jsem, že nic není zadarmo. Ani svoboda, čas. Že peníze, které máme doma na hospodaření nejsou jen tak. Nebo spíše jsem si tím časem doma uvědomil, kolik toho okolo mě je, o co jsem se dříve nezajímal. Že i svět a stát může mít problémy. Že jsou lidé na tom hůř, někteří líp.Také vím, že rodiče dělají maximum proto, abych se měl tak, jak se mám. A že se mám dobře. Ale za sebe bych na závěr řekl, že si už nikdy nebudu stěžovat, že musím do školy. Těším se na normální život. Škola, kamarádi, zápasy, sport.. To vše, co se teď nesmí.

Knižní festival Ostrava 2020

Ve dnech 28.-29. 2. 2020 se v Ostravě na výstavišti Černá louka uskutečnil Knižní festival. Žáci 4.A, 5.A a 5.B se na něj vydali v pátek pod vedením M. Rybiařové, L. Maláče, M. Adamíčkové a A. Děcké. Programem byli účastníci nadšeni. Žáky 4.A čekal workshop pod názvem Dílna mladého novináře. Vedla ji paní Michaela Vetešková, která pracuje v Českém rozhlase Praha jako vedoucí kulturní redakce. Děti si hrály na malé novináře, zkoušely se rozmluvit dle říkanek, dozvěděly se, jak probíhá vysílání a nakonec si sami vyzkoušely udělat rozhovor. Dílnička byla skvělá! Poté se žáci vydali do prostor výstaviště, kde dostali rozchod. Měli možnost si prohlédnout stánky vydavatelství knih, zasoutěžit si o různé ceny a samozřejmě knihy. Zároveň měli možnost vidět a poslechnout si rozhovory se známými osobnostmi, například s herečkou Ivou Janžurovou. Akce se vydařila a někteří žáci se vydali na výstaviště i v sobotu.

Projektový den Poznej svět - Austrálie, Keňa

Příjemná změna ve výuce jazyků proběhla v pátek 7. 2. Naši žáci mohli prožít velmi zábavné a inspirativní dopoledne v doprovodu našich jazykových vyučujících, paní učitelky Krucinové a Mandovské a lektorů jazykové školy Hello, která nám připravila vzdělávací program v anglickém znění v doprovodu Eddieho z Austrálie a paní Archany z Keni. Oba lektoři k nám zavítali v rámci bilingvní výuky a přivezli spoustu zajímavostí o svých zemích, i když jejich putování světem bylo zajímavé samo o sobě a jejich kořeny ve skutečnosti sahají do Turecka a Indie. Účastníci našeho dopoledne se dověděli hromadu zajímavostí o Austrálii, prošli jsme se mapou i fotkami australských oblastí, vyrobili si papírový bumerang a napjatě poslouchali příběh Eddieho, jehož rodiče pocházejí z Turecka. On sám se narodil a žil v Německu, takže jeho druhým rodným jazykem kromě angličtiny byla zároveň němčina, posledních 17 let však pobýval v Australské Virginii, aby ale nakonec zakotvil v Opavě, kde žije se svou ženou a dvěma dcerami. Jeho přízvuk byl opravdu příjemný a všechny okouzlil svým temperamentem a smyslem pro humor. Uměl si udělat legraci z našich jmen a příjmení, přiřazoval jim totiž děj podle významu v češtině, takže například Samuel Mička byl někým, kdo myl nádobí, a když vyslovil příjmení Přášková, nakreslil na tabuli pračku. Vážně nás všechny pobavil, protože naše česká příjmení zněla s anglickým přízvukem najednou trošku jinak a pro většinu z nás zároveň legračně. Setkání s Archanou bylo také báječným zážitkem, jelikož pocházela z Indie, ale celý život vyrůstala v Keni a jako lektorka jazyků přijela k nám do Ostravy, aby se naučila mluvit česky. Byla velmi zdvořilá a vstřícná a její hodina výuky angličtiny nás zavedla do Keni. Víme například, jaké nese jejich vlajka národní barvy a kterému z afrických kmenů patří vyobrazený štít, prošli jsme fotky známých letovisek, sledovali jeep během safari a navíc si zatančili v afrických rytmech přímo v učebně! Víme, jak se svahilsky pozdravit a rozloučit a taky už rozumíme tomu, co znamená hakuna matata, je to totiž oblíbený životní postoj Keňanů, ať se ničeho nebojíte a užíváte si života. Archana pocházela z teplých krajin, takže do Ostravy dorazila v kulichu a rukavicích, přestože jsme ji přesvědčovali, že tato zima je pro nás vlastně příjemně teplá. Měla opravdu zděšený výraz ve tváři, když jsme jí s úplným klidem vysvětlovali, že by mohlo být dokonce pod nulou! Takto tedy hodnotíme naše netradiční únorové dopoledne, bylo pro nás milým zpestřením běžné výuky, nezbývá nám tedy, než si přát další „světová“ setkání a sdílené zážitky v doprovodu lektorů jazykové školy Hello. Děkujeme!